Historie hasičstva

Úsilí zvládnout živelné řádění požárů a zabránit ničivému působení ohně, lze pozorovat od nepaměti. Již od 14. století si jednotlivá města nebo jejich majitelé vytvářeli přísná pravidla, která obsahovala opatření, jak předcházet požárům i jak postupovat v případě vzniku požáru. Za nejstarší se pokládají pravidla v nedatovaných statutech města Prahy ze 14. století. Bylo to tehdy nanejvýš nutné, neboť tehdy se používaly převážně otevřená ohniště a z topenišť odcházel dým stropem a pak střechou a posléze dýmníkem, který až v 18. století začali naši předkové nahrazovat komíny ústícími nad střechu. Města, vědoma si nebezpečí ohnů, vydávala nařízení, která měla zamezit požárům. V policejním řádu města Chrudim z roku 1510 najdeme obsáhlou část věnovanou opatření, která mají preventivní charakter. Část z těchto opatření zněla:

„Hem co se pekařů dotýče, že k tomu řemeslu mnoho jest dřew potřebí, a tak nebezpečenstwí ohně při tom weliké jest, swolili jsú na tom, aby wic žádný w městě novú pekárnu, aniž to komu dopuštěno byti má. K tem že w noční wětry mají wstávati a opatrovati měšťané a sousedé. (Hem pro příhody zlé, aby každý měl a zjednal sobě tomu tlouky, háky, apod.)“

Vydání tohoto řádu uspíšilo to, že v roce 1510 vyhořelo 8 domů v Chrudimi i přesto, že byly vydávány různé řády a směrnice, docházelo stále k velkým požárům. Až nástupem tereziánských reforem byla v roce 1697, v zájmu sjednocení městského zákonodárství, prohlášena Koldínova pražská městská práva za platná pro všechny české země. V tomto právním díle Pavla Kristiana Koldína, kancléře Starého Města pražského, je rovněž kapitola, která stojí za to ocitovat:

Její název je „O žhářích, paličích, o pohrůžkách ze strany pálení i také o skutku a o hašení ohně“. V této kapitole je přikázáno, že všichni lidé bez ohledu na věk a pohlaví musí se zúčastnit hašení a snažit se o rychlou likvidaci ohně. Ti, kteří byli při tom a odmítli pomoc hasit, měli být potrestáni. Zloděj, který něco při požáru ukradl, měl být bez milosti okamžitě oběšen a žhář měl být upálen. Tato pravidla však do důsledku neřešila způsoby likvidace požárů.

Tento nedostatek odstranila teprve Marie Terezie vydáním „Řádu k hašení ohně“, a to 3. února 1755 pro královská města pražská a 22. září 1755 pro venkov. Toto byl první počátek zvýšeného zájmu státu o tento, do té doby velmi zanedbaný úsek správy. Požární ochranou se rovněž zabýval i syn Marie Terezie Josef II., který 25. července 1785 vydal nový požární řád pro Čechy. Tento řád zůstal v platnosti až do roku 1873, kdy byly vydány zemské řády o požární policii.

Rozpad feudálního řádu v roce 1848 otevřel také novou cestu ve vývoji požární ochrany. Nebývalý rozvoj kapitalistického průmyslového podnikání a stavební techniky si vyžádal nové, odborné způsoby boje proti požárům, které již nebylo možno likvidovat všeobecnou pomocí obyvatel, ale pouze organizovanou činností odborně vycvičeného sboru hasičů, který byl vyzbrojen potřebnými prostředky a jednotně řízen velitelem.

V 60. letech minulého století vznikaly v jednotlivých městech dobrovolné hasičské sbory, nejprve německé, pouze ve větších městech byly založeny profesionální hasičské sbory. V Praze byl první profesionální sbor založen v roce 1853 a v Brně v roce 1863.

První český dobrovolný hasičský sbor vznikl v roce 1864 ve Velvarech. Od velvarských hasičů si vyžádala propůjčení stanov další města, aby mohla rovněž založit své sbory. Vydání spolkového zákona v roce 1867 ještě více urychlilo zakládání hasičských spolků. Jejich hlavním posláním mělo být: „…spořádané spoluúčinkování při nebezpečenství ohně a jiné živelné pohromě, aby zachráněn byl život a majetek občanů“. Tohoto účelu dosahovaly pravidelným cvičením s hasičskou výstrojí a tělesnou výchovou.

Pro informaci uvádíme několik sborů a jejich založení:
 
1872 Chrudim
1874 Chrast
1875 Hlinsko, Skuteč, Luže
1876 Trhová Kamenice
1878 Seč, Heřmanův Městec, Ronov nad Doubravou, Vápenný Podol
1879 Chlum, Hrochův Týnec
1881 Žumberk, Chroustovice, Proseč u Skutče, Lány
1882 Slatiňany, Tuněchody, Štěpánov, Hroubovice, Zaječice

Později se hasičské sbory slučují do žup.

Činnost českých hasičských sborů se však neomezovala pouze na hašení požárů a pomoc při povodních. Vykonaly také velmi záslužný kus práce na poli celkového společenského a národního uvědomění lidu. Svou kulturně osvětovou a vzdělávací činností se staly v mnoha obcích jedinými organizátory českého národního hnutí proti nelítostné germanizaci.

Přímé doporučení pro zakládání dobrovolných hasičských sborů v obcích, které měly více jak 50 domovních čísel, obsahoval „Řád policie požárové a řád hasící“ vydaný pro Čechy 25. května 1876. Tento řád nahradil až dosud platný řád Josefa II., který již nevyhovoval potřebám tehdejší doby. Vydaný „Řád policie požárové a řád hasící“ stanovil, aby pro hasičské sbory byly zakoupeny vozové stříkačky s příslušenstvím, žebře, háky a kádě. V menších osadách alespoň malé přenosné stříkačky. V každém větším domě měl být jeden žebř, šest vodních košů a jedna lucerna. Podobné povinnosti ukládal řád i pro podnikatele. Průmyslové závody měly zakládat vlastní hasičské sbory. Byly zde stanoveny i povinnosti pro obce na úseku požární ochrany, a to především pravidelné požární prohlídky domů, ustavení ponocných, aj. Hlavní ustanovení těchto zemských řádů vlastně platila až do konce roku 1941.

Během první světové války došlo ve všech hasičských sborech ke značnému omezení činnosti. Většina členů byla odvedena na frontu nebo k válečným úkolům. Zbylí členové stačili udržovat jen nejnutnější pohotovost a věnovali se samaritánské službě.

Po vzniku Československé republiky v roce 1918 se hasičské hnutí rozvíjelo v lepších podmínkách. Hasičské sbory byly po roce 1918 organizovány obdobně v župách a zemských jednotách. Nástup fašismu v sousedním Německu a rostoucí ohrožení republiky postavila české hasičstvo před nové úkoly. V roce 1935 byly hasičské sbory vybaveny plynovými maskami, které byly zavedeny vládním nařízením. Rovněž nový cvičební řád byl zpracován podle vojenského. Pořádaly se „Dny brannosti“ za účasti hasičů.

Po okupaci republiky zůstaly hasičské organizace jednou z mála organizací, která zůstala zachována i v protektorátě. Němci měly zájem na ochraně hospodářsky důležitých objektů před požáry. Zásadní změny do života hasičů vneslo vládní nařízení ze dne 18. prosince 1941 ve věcech požární ochrany. Tímto se stal veškerý majetek sborů majetkem obcí. Hasiči se stali při výkonu funkce orgány státní samosprávy. Bylo provedeno rozdělení hasičů do čtyř kategorií: z povolání, dobrovolní, povinní a závodní. V obcích nad 50 tisíc obyvatel byly zřízeny hasičské sbory z povolání. V našem regionu tak vznikly profesionální sbory v Pardubicích a Hradci Králové. Věk členů hasičských sborů byl omezen na 18-60 let. V roce 1942 byli členové dobrovolných a závodních sborů vyňati „ze služebních povinností v ostatním říšském území“, tedy z totálního nasazení. V průběhu druhé světové války řada členů hasičstva položila svůj život, jednak v bojové a odbojové činnosti, jednak při likvidaci požárů při bombardování letectvem spojenců.

Po válce bylo nutno postupně doplňovat zničenou a Němci rozkradenou výzbroj a výstroj. Úkoly dvouletého budovatelského plánu byly rozpracovány v „Hasičském budovatelském plánu“, který byl zaměřen na odstranění válečných škod. 13. května 1945 vyšla vyhláška ministerstva vnitra „O zajišťování požární bezpečnosti v průmyslových a živnostenských podnicích a historicky cenných objektech“. Významný byl také výnos z 1. července 1946 „O ochraně žní a proti sabotážím“. Vyhláška ministerstva vnitra z 11. března 1946 stanovila povinnost sousedské požární výpomoci. Velmi významné bylo vládní nařízení z 18. prosince 1946, které stanovilo zřizování závodních hasičských sborů ve větších podnicích s minimálním počtem 18 členů. Velitele určoval závod a schvaloval okresní národní výbor. K ochraně majetku před požáry významně přispěl zákon „O trestní ochraně proti požárům“ č. 40 z roku 1948. V květnu 1950 byl vydán zákon č. 62 „O ochraně před požáry a jinými živelnými pohromami“. Podle tohoto zákona byla péče o požární ochranu přenesena na národní výbory. Dosavadní sbory dobrovolných hasičů se v roce 1950 rozdělily na dvě složky. Poměrně malá část se stala členy požárních sborů, jehož členy jmenoval národní výbor a vedle nich vznikly místní jednoty Československého svazu hasičstva. Místní jednoty byly organizovány podle zásad demokratického centralismu, požární sbory byly řízeny velitelsky. Byla zřízena Okresní velitelství požární ochrany. V roce 1953 byl změněn název dobrovolné organizace na Československý svaz požární ochrany. Od té doby byl zaveden pro členy, ale i pracovníky pracující v požární ochraně, název „požárník“. V roce 1953 zákonem č. 35 začala platit nová právní úprava o státním požárním dozoru a požární ochraně. V roce 1958 došlo k další právní úpravě požární ochrany. V platnosti zůstala pouze vyhláška ministerstva vnitra č. 169/55 a byl vydán nový zákon č. 18/58 Sb. „O požární ochraně“ a prováděcí vyhláška ministerstva vnitra č. 106/59 č. 1. „O organizaci požární ochrany“. Tento zákon poprvé specifikuje „Inspekce požární ochrany“ a rovněž ukládá zřizování „Veřejných požárních útvarů“. V roce 1963 bylo vydáno usnesení vlády č. 93 a tímto usnesením byly Okresní inspekce požární ochrany vyjmuty z odboru pro vnitřní věci a staly se samostatnými odbory ONV. Postupně přichází další právní úprava, a to zákonem č. 133/85 Sb., který byl dosud několikrát novelizován. Na úseku státní správy se mění Inspekce požární ochrany a Veřejné požární útvary na organizaci pod názvem „Správa a útvar sboru PO“ a mění se i organizační struktura.

Další novelou, která již reaguje na změnu politických a společenských poměrů, je novela zákona 133/85 Sb. z roku 1991. Zde dochází opět ke změně názvu profesionálních hasičů na Hasičský záchranný sbor.

Patroni hasičů